Náročné natáčení v mrazivých exteriérech, problémy s alkoholem, hudební vklad Zdeňka Lišky a v neposlední řadě tematická interpretace filmu Marketa Lazarová. Druhá část článku o jednom z nejlepších děl československé kinematografie právě začíná.

Když se nadšení mění v řeholi

Počasí na Šumavě se ukázalo být značně nevyzpytatelným společníkem. Až neobvykle teplé dny, kdy sníh tál takřka před očima, střídaly divoké sněhové vánice. Ani v jednom z klimatických extrémů nešlo točit. Vláčil trávil spoustu času tím, že čekal, až se příroda umoudří, a zároveň jej užírala myšlenka na perfektní scénář, který s největší pravděpodobností projde řadou bolestných změn. Filmový štáb, především herci hlavních rolí, byl povětšinou ubytován poblíž míst natáčení (Lipno, Frymburk, Český Krumlov), aby v případě potřeby mohli pohodlně odcestovat do svých měst a plnit nasmlouvané závazky pro divadla. Uvíznout na place za horami sněhu totiž nebylo nijak výjimečným jevem. Někdy se ovšem situace naopak otočila. Sníh padal natolik vytrvale, že neexistovala jiná možnost a štáb na místa natáčení musela vozit dostupná těžká technika z místních družstev a statků. Kromě traktorů například sáně, koňské povozy či vyprošťovací vozy blízkého vojenského útvaru.

Časté cestování obzvláště vytížených herců obnášelo nemalé výdaje, nehledě na permanentní souboj s časem. Někteří slovenští herci jako Ivan Palúch či František Velecký s poslední klapkou natáčecího dne sedli na taxík a nechali se odvézt do Prahy na letiště, neboť další den je v Bratislavě čekala nějaká divadelní inscenace. Opravdu vytrvalým cestovatelem byl Josef Kemr. Studiem Barrandov zapůjčený vůz i s řidičem herce pravidelně v odpoledních hodinách nakládal a vozil do Prahy. Kemr si cestou pročítal poznámky, opakoval dialogy a večer už stál na prknech Národního divadla. Po půlnoci se sice konečně odebral na lože, ovšem před pátou už zase vstával a mířil na Šumavu, kde proběhlo líčení i oblékání kostýmu, aby s prvními slunečními paprsky mohl stát na place připraven předvést profesionální výkon. Herci maličkých úloh jako lapkové, pacholci a vojáci zůstávali většinou z logistických důvodů na place i přes noc, kde u rozděleného ohně popíjeli a přespávali v obyvatelných kulisách. 

Do toho přišla nečekaná zpráva z filmových laboratoří hlásající, že zaslané denní práce (natočený materiál) nejdou použít, neboť jsou prý filmové kotouče poškrábané. Zoufalý Vláčil po domluvě s vedoucím skupiny Erichem Švabíkem začal denní práce raději zasílat do Gottwaldova (dnes Zlín), kde se už vyvolávání filmu obešlo bez potíží. Začátek března přinesl další vlnu problémů. Jednoho krásného dne kamera jednoduše přestala točit. I přes ideální povětrnostní podmínky (čisté nebe, hodně sněhu) musela být převezena do Prahy. Oprava zastavila natáčení na celých pět dní. Jakoby porucha zároveň předznamenávala vyvrcholení sporu mezi Vláčilem a kameramanem Bedřichem Baťkou. Režisér a kameraman měli nejen odlišné životní postoje, ale rozcházeli se i v kompozičních představách a celkovému přístupu k práci. Otevřený spor dosáhl bodu zlomu 2. března, kdy po bouřlivé hádce Vláčil žádal stažení Baťky z pozice kameramana. Švabík musel emoce hasit přímo na place a večer z hotelu telefonicky ubezpečoval vedení Barrandova o tom, že má situaci pod plnou kontrolou.

Po zakopání válečné sekyry nabrala práce opět své líné tempo, ale i to bylo lepší než nic. Předchozí špatné zkušenosti s vyvolaným filmem donutily Vláčila s Baťkou několikrát do týdne odcestovat uprostřed noci do Českých Budějovic. V tamějším pronajatém kině si pak nechali promítat denní práce, které jim na přání chodily přímo z filmových laboratoří ještě takříkajíc horké. Únava, stres, dlouhé pauzy mezi natáčením, problémy s přesouváním filmové techniky, častá fluktuace některých členů štábu, jimž monotónní práce v nepohodlných exteriérových podmínkách lezla krkem, hrozící okleštění scénáře a nedostatek nadšení pro pomalu vznikající projekt. To a mnohé další těžkosti se začaly pomalu projevovat na Vláčilovi. Režisér chátral jak po fyzické tak i duševní stránce a navíc u něj došlo k prohloubení závislosti na alkoholu. Dle očitých svědků působil v některých dnech režisér na place jako osamělý poustevník uprostřed nehostinné pustiny. Kapitán na lodi, jehož vlastní posádka nevěří nastavenému kurzu. Netrvalo dlouho a zvěsti o neúměrné konzumaci alkoholu i údajné špatné pracovní morálce si našly cestu až do Barrandova.

Démon alkohol

„Vláčil pije.“ Kromě jiných vět obsažených v dopise mělo být tohle krátké avšak výmluvné konstatování zdviženým ukazovákem varujícím před možnými komplikacemi, které by mohly ohrozit už tak nevyzpytatelný průběh natáčení. Tehdejší ředitel Barrandova Vlastimil Harnach nebral došlou depeši na lehkou váhu, ale ve prospěch Vláčila hovořila jednoznačně dosud odvedená práce. Na nadcházející pracovní poradě Harnach svým podřízeným stručně sdělil, že žádná předběžná opatření natož kárné řízení v souvislosti s Vláčilem zahajovat nebude. I přes nemalé potíže provázející natáčení režisér odvádí dobrou práci, o čemž svědčí jednak průběžné plnění zadaných bodů a také perfektně vypadající ukázky z dosud natočeného materiálu. Vláčil navíc pravidelně zasílá návrhy na místa ve scénáři, která by šla upravit případně úplně vypustit, čímž se aktivně podílí na nepřekročení stanoveného rozpočtu. Pokud si tyto informace shrneme, dojdeme k celkem jednoznačnému závěru. Pokud bude Vláčil pokračovat stejným způsobem jako doposud, bude zároveň jeho záliba v pití vedením studia tiše přehlížena. Ostatně na place přítomný vedoucí skupiny Švabík se za Vláčila osobně zaručil.

Světlo na konci tunelu

A tak to šlo stále dál. Nahromaděnou frustraci režisér během dlouhých večerů (někdy i během dne) ventiloval po svém, ale zároveň se ze všech sil snažil svými precizními režijními schopnostmi a vrozeným smyslem pro výtvarné cítění naplňovat svou jedinečnou vizi, které dominovaly uhrančivé středověké obrazy. Téměř tři měsíce od první klapky začala i na některé houževnaté členy komparzu a filmového štábu doléhat ponorková nemoc umocněná steskem po příbuzných. Se svolením Švabíka mohli ti méně potřební opouštět plac a trávit alespoň nějakou chvíli doma mezi rodinnými příslušníky. Skutečnost, že natáčení filmu bude neustále nabírat zpoždění, nemohl zkrátka nikdo dopředu předvídat. Asi nejhůře celé martyrium snášela mladá Magda Vašáryová. Ve věku, kdy její vrstevnice chodí na zábavy a prohánějí chlapce, musela herečka tvrdnout kdesi v zapadlém koutě na Šumavě, po večerech dohánět zameškané učivo a trpět přidělený dozor. Šlo o pojistku. Na jedné straně je tu velmi mladá pohledná dívka a na té druhé komparzisté, kteří si večer rádi přihnou a vymýšlejí... blbiny.

Zhruba v polovině dubna se štáb přesunul k obci Světlík, kde na místě trosek staré selské usedlosti vyrostlo Obořiště. Zde došlo na natočení spousty klíčových scén. Marketa potká poprvé Mikoláše, ukřižování Lazara na vratech, přenocování hejtmana Piva, dvoření rytíře Sovičky atd. V květnu štáb navštívil Kvildu, aby Vláčil mohl v hlubinách hvozdu natočit bitvu mezi Kozlíkem a Pivem. Během putování a za předpokladu, že to čas umožnil, Vláčil znovu natáčel scény, které filmové laboratoře na začátku poškodily. Tedy alespoň režisér byl o pochybení laboratoří skálopevně přesvědčen. Koncem července došlo v Lánské oboře (okres Kladno) k očekávané realizaci obrazů Rajské sonáty. To jest ona hypnotická pasáž, během níž dojde k incestu mezi Alexandrou a Adamem. Samozřejmě, že plné tři dny soustavně pršelo, přičemž scéna vyžadovala slunečné počasí. Na tohle už si ale režisér dávno zvykl. Navzdory veškerým obtížím dokázal Vláčil za podpory Švabíka a perfektní připravenosti herců plnit veškeré body natáčecího plánu.

Tou dobou už si celého na tuzemské poměry monstrózně pojatého projektu začal všímat tisk. Je velmi obtížné dostat se k dobovým materiálům, avšak hlavní náplní zpočátku velmi strohých zpráv byly zvěsti o českém filmu s nebývale pojatou produkcí. Později už se začaly objevovat propracované články mapující téměř dvouleté náročné natáčení a s ním spojené obtíže. V mezidobí sestavil Vláčil velmi hrubý asi hodinu a půl dlouhý sestřih. Tento důležitý krok mu umožnil vidět předběžnou podobu filmu, zvážit další postup a především se blýsknout před vedením studia Barrandov, které hrubý sestřih jednomyslně schválilo. V naprosto stejném duchu probíhalo natáčení i po celý následující rok. Náročné přesouvání štábu, neplánované prodlevy, vrtochy počasí, bílé noci, nepříjemné úpravy scénáře, prezentace natočeného materiálu, ale také radost z dobře odvedené práce, která zvolna kráčela ke konci své první etapy. Na obzoru se již pomalu rýsovaly obrysy střihačských nůžek a silueta nenápadného dravce číhajícího v pozadí.

Ozvěny z liščí nory

Dne 10. září 1966 oficiálně skončilo natáčení. Od první klapky tedy uběhl více než jeden rok a osm měsíců. Následoval další více než půlrok postprodukčních prací, kterým v první fázi dominoval především finální střih nebo též stavba filmu. Nad střihem držel bedlivý dozor sám František Vláčil, avšak mimořádně zručný střihač Miroslav Hájek věděl přesně, co dělat, a dokázal bez problémů vyhovět všem požadavkům režiséra. Hájkův výběr nebyl dílem náhody. S Vláčilem již spolupracoval na filmech Holubice a Ďáblova past, přičemž precizní střihačskou práci předvedl i pod taktovkou Karla Kachyni na snímku Kočár do Vídně (1966). Za zajímavou můžeme považovat skutečnost, že začátkem května přišel do Barrandova od italského producenta Morise Ergase zvláštní požadavek, zda by si mohl nárokovat právo posledního střihu, na což prý má jako kupec celosvětových distribučních práv nárok. Následně došlo opravdu k jakémusi jednání, jehož závěr zněl asi tak, že vznikne jedna československá verze střihu a tu alternativní si z vyřazeného materiálu později bude moci italská strana upravit dle vlastních představ. O žádné „italské verzi“ Markety Lazarové dodnes nejsou žádné hmatatelné důkazy, čili můžeme předpokládat, že tento záměr nebyl nikdy dotažen do konce.

Paralelně se střihem probíhalo i nahrávání postsynchronů, dabování postav a celkový mix zvuku, za kterým stál František Fabián. I přes experimenty se čtyřkanálovým stereo zvukem se dochoval pouze optický mono záznam. Zvuk je rozhodně výraznou složkou filmu. Fabián a Vláčil přišli s nápadem pojmout zvuk respektive mluvené slovo a okolní ruchy jako organickou součást obrazu, která vystupuje do popředí a často proplouvá z jedné scény do druhé. První projekce může divákovi přinést opravdu nevšední zážitek. Někdy je totiž trochu těžké určit, která postava právě hovoří, neboť i v obrazu vzdálené postavy slyšíme velmi zřetelně. Skoro jako kdyby stály hned vedle nás. Mluvené slovo zaujímá v pomyslné řadě první místo následované obrazem a zkresleným echem okolních ruchů. Nadvládu originálně znějících dialogů dokáže srazit pouze monumentální hudební doprovod od dost možná našeho nejvlivnějšího hudebního skladatele Zdeňka Lišky.

Je neuvěřitelné, kolik toho může jeden hudební skladatel za život stvořit. Pokud vezmeme v potaz celovečerní, animovanou a krátkometrážní tvorbu, zjistíme, že je Zdeněk Liška podepsán pod cca pěti sty filmy. A to se prosím podle hudebních znalců tento člověk nikdy neopakoval. Marketa Lazarová zastihla Lišku v jeho nejplodnějším skladatelském období a lze bez nadsázky tvrdit, že v jeho bohaté síni slávy zaujímá výsledek práce na tomto filmu zcela výsadní postavení. Zběsilé chóry, naléhavé žalmy, andělské vokály, znepokojivé dunění bubnů, božské hlasy protnuté krákorem krkavců. Liška začal komponovat hned, jak mu byla studiem zaslána první polovina již sestříhaného filmu. Ve své hudbě se snažil zdůraznit konflikt mezi pohanstvím a nastupujícím křesťanstvím, jež v první polovině 13. století začalo nemilosrdně pohlcovat Země Koruny české. Hudba tvoří naprosto rovnocenné partnerství s obrazem a až neuvěřitelným způsobem podtrhuje středověkou atmosféru. Nyní se na samotný film podíváme hezky zblízka a pak si připomeneme, jaký otisk ve světové kinematografii Marketa Lazarová vlastně zanechala.

Předestření mapy

Marketa Lazarová je díky velkému množství postav a jejich vzájemným interakcím velmi spletitým dílem, kde vás chvilková nepozornost snadno svede na scestí. Teď ani nemám na mysli narativní strukturu děje, která je celkem prostá, ale spíše orientaci ve vztazích a motivacích jednotlivých postav. Přesto se domnívám, že bude více než užitečné, když si v první řadě objasníme děj jako takový a teprve potom se pokusíme proniknout pod jeho povrch. Netvrdím, že vás stoprocentně dokáži provést všemi zákrutami, natož zda budu umět rozluštit veškerou symboliku a výklad některých scén. Nemůžu totiž s klidným svědomím přehlížet jeden zásadní rozpor, který v jistých ohledech může mou interpretaci limitovat. Celá řada podobně nadaných a intelektuálně založených filmařů, jako byl František Vláčil, spoléhá na mylný fakt, že divák, stejně jako oni, všechno ví a tudíž není potřeba složitého vysvětlování a vkládání pomocných vodítek. Tak to bohužel není. Vláčil znal velmi dobře naší dávnou historii, Bibli, apokryfní evangelium, potažmo teologické pozadí a konsekvence víry dopadající na středověké obyvatelstvo 13. století. Tato skutečnost zcela přirozeně zakomponovaná do filmu s sebou nese jisté nároky kladené na diváka. Ač jsem sám v zásadě ateista, který z nejprodávanější knihy všech dob před mnoha lety přelouskal pouze Nový zákon, pokusím se vám na základě subjektivních dojmů a zdokumentovaných teologických úvah předat hypotetický „návod“, podle něhož můžete na Marketu Lazarovou nahlížet trochu jinou optikou. A teď už k ději, který pro lepší orientaci shrnu schematickým způsobem.

Straba a Beránek boží 

Jádrem příběhu (alespoň zpočátku) je vyhrocený spor dvou zemanských rodů, Lazarů a Kozlíků, přičemž ani jeden nezastupuje čistě zlou nebo dobrou stranu. Kozlíkové jsou možná o trochu dravější a inklinují k pohanství, ale hlava druhého rodu Lazar (Michal Kožuch) je zase hamižný jako sup kroužící nad mršinou. Velmi zřetelně si téhle skutečnosti můžeme všimnout v prologu, během kterého Kozlíkovi synové Mikoláš (František Velecký) a Adam (Ivan Palúch) přepadnou na cestě karavanu saského knížete Kristiána (Harry Studt). Během krvavé potyčky se knížeti podaří uprchnout, avšak zbytek družiny je pobit a jeho syn Kristián ml. (Vlastimil Harapes) padne do zajetí. Zatímco Mikoláš s Adamem nahánějí po zasněžené krajině mladého Kristiána a likvidují poslední zbytky odporu, k místu, kde konflikt vypukl, se nenápadně jako vypočítavý had připlazí Lazar a začne okrádat mrtvé. Po chvilce je však přistižen Mikolášem, který je odhodlán drzého mrchožrouta zabít. Lazar prosí o smilování a polohlasem pronáší modlitbu. Oba muži mají náhlé zjevení, v němž vidí klášter a Lazarovu dceru Marketu (Magda Vašáryová) držící v náručí hrdličku. Mikoláš je očividně ohromen, ale zjevení si neumí vysvětlit, kdežto Lazar vnímá nadpozemský zážitek jako předzvěst věcí budoucích. Nicméně síla tohoto vzájemného prožitku Mikoláše obměkčí a na to konto daruje Lazarovi život.

Mikoláš a Adam se s uloupenou kořistí vracejí na otcovu tvrz Roháček, kam přivedou i zajatého Kristiána. Starý Kozlík (Josef Kemr) je ale rozezlen. Vadí mu živý zajatec, uprchlý kníže i Mikolášova dobrosrdečnost vůči Lazarovi. Po delším váhání Kozlík z pragmatických důvodů ušetří život Kristiána a vyrazí do Boleslavi vyjednat podmínky o případném předání zajatce s královským hejtmanem Pivem (Zdeněk Kryzánek). Kozlíkův záměr se však mine účinkem, neboť četná loupežná přepadení jeho klanu již překročila únosnou mez a král Václav I. na něj vydal zatykač. Dramatický útěk Kozlíkovi na poslední chvíli zachrání život. Sice s nepořízenou, ale i tak se kvapem vrací na svou tvrz hnán divokými vlky. Mikoláš vyrazí na Obořiště žádat Lazara o spojenectví proti hejtmanovi, jakožto protislužbu za darovaný život. Jeho prosba nicméně nepadne na úrodnou půdu, neboť jediné, čeho se mu na Obořišti dostane, je brutální výprask, kterému přihlíží i šokovaná Marketa. Rozzuřený Kozlík žádá okamžitou pomstu za do krve zmláceného syna a vyšle na Obořiště záškodnickou skupinu s jasně daným cílem. Lazar však stihl uzavřít spojenectví s Pivem, který se na Obořišti usadil i s královským vojskem. Podlou lstí dokáží Kozlíkem vyslání bojovníci vylákat Pivova pobočníka rytíře Sovičku (Zdeněk Řehoř), kterého následně zabijí.

Pivo přísahá krutou pomstu a křičí do temného lesa ostré nadávky, které vrazi odrážejí jedovatým smíchem. Kozlík je nucen i se svou rozvětvenou rodinou zamířit hluboko do lesa na kopec, kde si vybuduje pevnost. Mezitím veze Lazar dceru Marketu do kláštera, aby se stala řádovou sestrou. Dle vrchní sestry ale ještě nenastal její čas, a tak nezbývá nic jiného, než návrat zpět na Obořiště. Protože Pivo i s vojskem nahání po lesích Kozlíka, čeká doma Lazara nemilé překvapení. Krvechtivý Mikoláš se svými lidmi. I přes prosby je zabit Lazarův prostoduchý syn, čímž ale zdaleka vše nekončí. Rozvášnění drancíři přibíjí Lazara na vrata Obořiště a Mikoláš unese Marketu. Ještě té noci ji v lesní pevnosti svého otce znásilní, zatímco jeho sestra Alexandra (Pavla Polášková) prožije milostnou noc s vězněným Kristiánem. Dalšího dne starý Kozlík spatří nové páry, z čehož rozhodně nemá radost. Mikoláš před otcovým hněvem chrání Marketu, stejně jako Alexandra Kristiána. Oba páry jsou spoutány řetězy a za trest musejí živořit mimo zdi pevnosti. Tímto skutkem končí první část filmu zvaná Straba a začíná druhá jménem Beránek boží.

Hned na začátku se poprvé setkáme s potulným mnichem Bernardem (Vladimír Menšík) a jeho ovečkou, která jej doprovází na každém kroku. Hladový mnich dorazí na Obořiště, ale místo očekávané almužny dostane od čeledína ránu do hlavy. Probudí se mimo Obořiště, chvilku bloudí po lesích a hledá svou ovečku. Záhy narazí na pobité vojáky a stane se svědkem zajetí Kozlíkova syna Adama královským vojskem. Pivo na Adama vyvíjí nátlak a zcela pochopitelně jej nutí, aby ho dovedl do pevnosti svého otce. Tak se také stane. Kozlík vezme oba vyhnané páry zpět do prozatímního bezpečí a očekává další vývoj situace. Vojsko pevnost obklíčí a následně vede první útok, který je sice úspěšně odražen, ale Adam při něm umírá. Druhý útok již donutí padnout kosu na kámen. Pevnost je dobyta a láskou zmatený Kristián volí mezi Alexandrou a věrností svému otci. Nakonec pološílený hrůzou prchá do hlubokých lesů, přičemž úspěšný únik podnikají i Alexandra, Marketa a Mikoláš. Starý Kozlík je však zajat a odveden do Boleslavi. Mezitím Alexandra najde zatoulaného, již zcela šíleného Kristiána a rozdrtí mu hlavu kamenem.

Mikoláš ctí pokrevní povinnost, která mu velí pokusit se zachránit otce. Nemá cenu si nic nalhávat. Jde o jednosměrnou cestu, což si Mikoláš uvědomuje, a tak posílá Marketu zpátky na Obořiště. I když byla Marketa odvedena násilím, otec ji vnímá jako nečisté, poskvrněné zboží a distancuje se od ní. Nešťastná dcera odchází do kláštera a začne skládat přísahu. Mikolášův zoufalý pokus o záchranu končí neúspěchem, přičemž je ještě ke všemu těžce raněn. Jeden z posledních synů Kozlíka Václav (Martin Mrázek) vyhledá Marketu, která ještě nedokončila přijímací obřad v klášteře, a odvádí ji do Boleslavi za svým bratrem Mikolášem. Hejtman Pivo posléze Marketu s Mikolášem oddá a pak nechá otce i syna odvést na popraviště, kde je spravedlnosti učiněno zadost. Marketa se toulá krajinou a hlas vypravěče nám sděluje poslední informace. Marketě i Alexandře se narodili zdraví synové, které Marketa odkojila. Z obou vyrostli silní muži, v jejichž duších se sváří láska s ukrutností a jistota s pochybnostmi.

Stabat Mater dolorosa

Pro filmaře jako Andrej Tarkovskij, Terrence Malick, Ingmar Bergman, František Vláčil a celou řadu obdobně založených básníků filmového obrazu je příznačné, že divákům laskavě předávají klíč ke svým dílům, ale už jim zapomínají sdělit, jak s ním správně zacházet. Marketu Lazarovou lze vnímat klidně jen jako objemnou sbírku působivých obrazových koláží, které díky tomu, že nikdy nespadnou do vyloženě abstraktní roviny, můžeme z jednotlivých článků pospojovat do relativně jednoduchého příběhu. Ovšem pokud budeme chtít proniknout skrze uhrančivou fasádu a následně odhalovat duchovní symboliku scén i různé motivace postav, film nám v tom sice bránit nebude, ale zároveň nic nenapoví. Je to podobné, jako stát před obrovským nádherně zdobeným kostelem s mnoha zamčenými dveřmi. Můžeme se jen kochat a obdivovat bohatou architekturu, ale co je uvnitř, nám zůstává zapovězeno. Pak přijde kastelán a dá nám klíč, ovšem správné dveře, jež nám po otevření odkryjí vnitřní bohatost stavby, si už musíme najít sami.

Jakousi pomyslnou spojnicí mezi všemi postavami, které ve filmu Marketa Lazarová vystupují, je hřích. Hřích samotný se zde přitom stává nástrojem pro akt vykoupení, což z hlediska duchovních zákonitostí dává smysl, neboť oba pojmy mezi sebou mají kontinuální návaznost. Tedy doslovně - nemůže býti vykoupení bez hříchu. I přes velké množství postav jsou všechny bez výjimky součástí jednoho jediného příběhu. Přesto je nutné připustit, že výrazným hybatelem děje je jistě Mikoláš, přičemž Marketa minimálně první hodinu a půl zůstává spíše v pozadí. Každý naprosto každý nositel hříchu je ve filmu bez výjimky potrestán. Rod loupeživého Kozlíka je téměř celý vyvražděn, Pivo svým lehkovážným jednáním přijde o polovinu armády a svého pobočníka Sovičku, Lazar je za svou egoistickou aroganci de facto ukřižován na vratech, Alexandra, která smilnila se svým bratrem Adamem, přijde o Kristiána. Adama stál zase incest se sestrou ruku, a poté, co jako krysa udá polohu svého otce, zaplatí i cenu nejvyšší. Takhle bychom opravdu mohli prstem ukázat na každou postavu a vytáhnout její prohřešky na povrch.

Marketa sama o sobě připomíná jakousi nádobu, do níž ostatní odkládají své viny a hříchy. Proč? Vraťme se k onomu vidění na začátku filmu. Marketa se v této vizi pohybuje poblíž kláštera, má na sobě černý šat jakožto předzvěst smutku a v rukou drží hrdličku. V křesťanství je hrdlička vnímána jako symbol Panny Marie, což nám dává jistý střípek mozaiky, jejíž výsledný obraz se nám naplno odkryje až v samotném závěru filmu. Lazar si vidění vykládá po svém. Ví, že Marketa je zaslíbena Bohu a coby řádová sestra bude tudíž i nevěstou Ježíše Krista. Vnímá ji jako ochranný štít, díky němuž Mikoláš ušetřil jeho život. Ze středověkého hlediska odráží život na věčnosti naše pozemské skutky. Tím, jak se během našeho pozemského bytí chováme, si zajišťujeme podmínky pro život na věčnosti. Když Lazar později odvádí svou dceru do kláštera, činí tak především ze své sobeckosti, neboť věří, že jeho ničemný život, viny a hříchy mu budou skrze Marketu respektive Kristovo milosrdenství odpuštěny. Mikoláš toto vidění sdílené s Lazarem příliš nechápe. Zatím mu nedochází (ani divákovi), že smyslem této vize je předzvěst jeho budoucnosti. Marketa je ve skutečnosti předurčena jemu, nakonec se stane jeho nevěstou i spásou.

Za první hmatatelný důkaz o této předurčenosti můžeme považovat Mikolášovo zbití na Obořišti. Jelikož je jeho dotěrnost neodbytná a neustále na Lazara tlačí, aby se oba rody spojily proti Pivovi, který již s armádou vytáhl z Boleslavi, nechá jej Lazar strhnout z koně a surově zmlátit pacholky. Marketa celé události přihlíží a bez ohledu na zlé vztahy mezi oběma rody vyběhne na dvůr Mikolášovi pomoci, neboť celou událost vnímá jako akt nespravedlivého násilí. Bosýma nohama vstupuje do krve vyvěrající z čerstvých ran Mikoláše a pokleká před ním. Jde o symbol krevního spojení, symbol jejich budoucího vztahu. Zároveň nám tento obraz letmo ozřejmuje užití hrdličky (atribut Marie), kterou jsme dříve spatřili v náručí Markety. Událost na dvoře Obořiště je vlastně metaforou vycházející z náboženského motivu Stabat Mater dolorosa. Tedy Matka bolestná pod křížem klečící, nebo, chcete-li, Panna Marie pod křížem klečící a plačící. Termín vychází ze středověkého církevního hymnu Stabat Mater, v němž Marie pod křížem oplakává bolest svého zmučeného syna. Marketa stojí v krvi budoucího manžela, i když jí to ještě nedochází. Podstata tělesná se vlastně propojuje s podstatou duchovní. Marie oplakává svou vlastní krev přibitou na kříži, stejně jako bude Marketa oplakávat Mikoláše na konci filmu, kdy už budou oba díky tělesnému vztahu rovněž spojeni krví.

Přesuňme se na Roháček, kde je nám za pomoci mystikou nasáklého flashbacku poodhalena minulost sourozenecké dvojice. Alexandra a její bratr Adam se milují v přírodě pod velkým stromem ověšeným pohanskými ozdobami. Neznáme pozadí jejich vztahu, tudíž se dá usuzovat, že za vším patrně stojí obyčejná tělesná přitažlivost. Sotva milostný akt skončí, uštkne Adama jedovatá zmije. Jak známo, had je v bezpočtu náboženských odnoží vnímán jako vtělení ďábla. Za svůj hřích je Adam vlastně uštknut ďáblem. Starý Kozlík mu ruku amputuje a nechá ho napospas osudu. Buď přežije nebo ne. Přežil a kromě získané přezdívky Jednoručka se z něj stalo nejzákeřnější z Kozlíkových dětí. Ačkoliv dokáže být Alexandra chladná a Mikoláš krutý, nikdo z nich se nechová jako podrazák. Jednoručka často útočí zezadu a bez varování. Jeho zákeřné chladnokrevnosti si můžeme všimnout během dramatických událostí na Obořišti.

Sedm synů Kozlíkových si k Lazarovi přijde pro odplatu. Za zbití Mikoláše, za spolčení s hejtmanem Pivem. Hrůzou ochromený Lazar prosí: „Mikolášku, neber si nás prosím tě, na duši.“ Mikoláš však stojí mimo oko rozzuřeného tornáda a opřen o zeď všemu s ledovým klidem přihlíží. V nečekaném okamžiku Adam zezadu bodne do jater Lazarova mentálně zaostalého syna. Teprve teď se Mikoláš odhodlá k činu, jenž Lazara definitivně zlomí. Marketa, žena zaslíbená Bohu. Něco, co bylo v těchto dávných dobách absolutně nedotknutelné, Mikoláš hrubě popadne za zlaté vlasy a odtáhne na své sáňe: „Je zaslíbená Bohu“, pronáší plačící Lazar, načež mu Mikoláš odpoví: „Jsme vyrovnáni,“ a nechá Lazara přitlouci hřeby na velká dřevěná vrata. Hlava rodu přišla o to nejcennější. Nikoliv o dceru, ale o pomyslnou studnici, do níž by mohl odložit své viny a hříchy. Tuto mylnou iluzi mu nejstarší syn Kozlíka právě vzal. Ve své aroganci Lazar nikdy nebude schopen pochopit, že před Bohem jsme si všichni rovni a za své hříchy neseme odpovědnost sami.

Mikoláš následně Marketu odveze do lesní pevnosti, v níž se tou dobou Kozlík skrývá před běsnícím Pivem. Ještě té noci dojde k několika zásadním událostem. Alexandra se vyspí s Kristiánem, Mikoláš znásilní Marketu a Kozlíkova žena v dřevěné chýši vypraví dětem mýtický příběh o Strabovi. Člověku, jehož vlastní rod kvůli krvesmilnému zločinu zavrhl. Straba žil v lesích mezi vlky jako divoké zvíře a protloukal se životem. A právě z tohoto rodu poznamenaným cejchem nečistého hříchu vzešel i Kozlík, což zároveň trochu objasňuje jeho opovržení vůči synovi Adamovi. Celá sekvence, kde se odvíjí historka o Strabovi a současně dochází ke znásilnění Markety, má velmi zvláštní spirituální atmosféru, které dominuje okolní příroda. Sám Kozlík není vyloženě pohan, na rozdíl od některých svých ratolestí ale stojí spíše rozkročen mezi křesťanskými principy a sounáležitostí s matkou přírodou. Taktéž čerstvě narozené dítě nechá pokřtít potulným knězem Bernardem.

Po bitvě následované dopadením Kozlíka se odehrají dvě významné události. Láskou zmatený a válečnými zvěrstvy poznamenaný Kristián zešílí a následně bloudí hlubokými lesy. Nikdo si ho nevšímá, dokonce ani divocí vlci. Skoro jako kdyby najednou ani nebyl z tohoto světa. Šílený člověk byl odpradávna vnímán jako pouhé tělo bez duše (ducha). Proto si ho lesní dravci nevšímají, proto mu Alexandra rozbije hlavu kamenem. To, co ho činilo mužem, tu již není, zmizelo. Zůstala jen prázdná skořápka, kterou Alexandra po násilném činu jako správná pohanka pohřbila do kamenné mohyly a zapálila za ni obětní oheň. Paralelně s linkou okolo Alexandry probíhá dlouhé loučení mezi Marketou a Mikolášem. Leží na trávě v dubovém lese, Mikoláš zaníceně hovoří o přírodě a také o tom, jak během dětských let chodil s otcem lovit jeleny. Pak směrem k Marketě pronese onu zvláštní větu: „Bůh učinil, abych tě miloval, jsi moje žena.“ Co se vlastně stalo? Jak je možné, že k sobě oba mají náhle tak blízko? Stockholmský syndrom nebo si snad oba uvědomili onu vzájemnou předurčenost? Sázím na to druhé. Mikoláš pravděpodobně naplno pochopil vidění, které uzřel na začátku filmu. Došlo mu, že Marketa mu přináší spásu, kterou si vzal násilím, neboť jiným způsobem by si ji ani vzít nemohl. Následuje závěrečná část snímku a dva různé výklady, kterak na ni nahlížet.

Mikoláš a Alexandra odjedou do Boleslavi za otcem. V královském městě dojde k fatálnímu zranění Mikoláše. Marketa, kterou zaslepený otec zavrhl, skládá přísahu v klášteře, ale nejmladší syn Kozlíka Václav ji odvede do Boleslavi, kde dojde ke svatebnímu obřadu. Marketa a Mikoláš jsou následně svoji, přičemž Mikoláš záhy umírá na popravišti s otcem. Zhruba taková je posloupnost závěrečných událostí. Jak to tedy celé chápat? Na první pohled to vypadá, že zamilovaná dívka dala přednost pozemské lásce před láskou Kristovou. V tom případě mi ovšem několik věcí nesedí. Proč Marketa v klášteře poslechne malého kluka a odejde, aniž by se jí v tom řádové sestry snažily zabránit? Proč v Boleslavi vzdávají vojáci čest naprosto obyčejné dceři loupeživého zemana? Na tyto otázky je těžké odpovědět, neboť poslední třetina filmu je asi nejvíce odtržená od reality a lze ji opravdu interpretovat pouze skrze domněnky a náboženské metafory.

Dejme tomu, že malý Václav je ve skutečnosti převtělením Boha či ještě lépe Krista (v Bibli nejednou použitý motiv). V tom případě Marketa lásku Kristovu nezrazuje, ale pouze následuje jeho přání. Sestry to patrně vnímají stejně, a proto ji nebrání v odchodu. A co vojáci a vůbec každý, který při pohledu na Marketu povstane a se zaujetím ji sleduje kráčet k Mikolášovi? S největší pravděpodobností Marketa nepřináší spásu pouze Mikolášovi, ale celému lidstvu, a každý, naprosto každý, to ví. Marketa poklekne před umírajícím Mikolášem, čímž definitivně naplní motiv Stabat Mater dolorosa, a hejtman Pivo spojí pár svazkem manželským. Což je mimochodem historický fakt, neboť kromě faráře mohli svatební obřady provádět i hejtmané. Obecně se říká „svátost manželství“. Co si pod tím ale vlastně představit a jak na tento termín nahlížet, jak jej definovat? Dochází skutečně ke spojení muže a ženy, nebo je za tím snad nějaké vyšší spirituální či duchovní tajemství? Marketa svou předurčenost k svatosti naplnila tím, že si vzala muže, s nímž byla spojena krevním poutem a zároveň tím i potvrdila, že je nositelkou spásy. Náhody v duchovním spektru neexistují. Marketa Lazarová nezradila lásku v Krista, ale pouze došla na konec cesty, která ji byla Bohem předurčena. Předurčena v rámci koncentrované spásy pro celé lidstvo.

Úspěch pohlcený bouří změn

Na dobu a místo, ve kterém film vznikl, měl až neuvěřitelně propracovanou reklamní kampaň. Na druhou stranu, proč se vlastně divit? Film natočený za astronomických dvanáct milionů korun, a to v době, kdy běžným rozpočtem byly pouhé dva, maximálně tři miliony, to už je pořádný důvod k důrazné propagaci. Studio Barrandov neponechalo nic náhodě. Krátké články v tehdy populárních tištěných periodicích, velké nápaditě zpracované plakáty, letáky, krátké ukázky z filmu promítané v biografech před hlavním programem (takový delší předchůdce trailerů). Do oběhu dokonce vstoupily i různé upomínkové předměty jako náramky, samolepky, záložky do knih či zdobená kapesní zrcátka. V neposlední řadě zmiňme televizní a rozhlasové upoutávky a dokonce několik veřejných výstav se zvětšenými fotografiemi z filmu. Patrně žádný tuzemský snímek ještě nedostal tolik pozornosti v mediálním prostoru jako Marketa Lazarová, jejíž premiéra byla stanovena na 24. listopad 1967.

Sem tam se objevila drobná kritika související povětšinou s vypuštěním královských obrazů (nikdy nenatočená třetí část filmu), ovšem jinak lze s klidným svědomím konstatovat, že dobovými filmovými publicisty byla Marketa Lazarová vysoce ceněna. Každého bez výjimky okouzlily jednotlivé aspekty vizuální složky filmu. Vysoká technická úroveň v čele s perfektním střihem, jež na několika místech rozbíjí kontinuitu času a prostoru, rámováním obrazu a dokonalým navozením takřka magické atmosféry umocněné drsnými středověkými reáliemi a éterickým hudebním doprovodem. Velkou chválu si rovněž vysloužil způsob, jakým Vláčil s Pavlíčkem dokázali uchopit a následně citlivě převést Vančurův specifický literární jazyk do obrazové podoby. Svým způsobem nejde ani tak o přepis, jako spíše o výklad a rozšíření literárního díla pomocí jedinečných filmových obrazů. Jak řekl kritik Václav Falada: „Kniha a film jsou dva odlišné prvky, přičemž ten druhý je sice postaven z cihel toho prvního, ale má jiný styl, ducha a především cíl.“

Je trochu škoda, že film neměl možnost zabojovat na filmovém festivalu v Cannes. Tehdejší ředitel festivalu Robert Favre Le Bret, který v Praze údajně viděl první část filmu, chtěl do výběru zařadit spíše dílo, které se bude vyjadřovat k současnosti. Šanci tedy dostal Hotel pro cizince (1966). Za rozhodnutí veta, na nějž dle pravidel festivalu neměl francouzský ředitel právo, byl později kritizován svými kolegy. Stejnou kritiku si odneslo i vedení československé kinematografie, že za prosazení filmu v zahraničí více nebojovalo. Pravda je však taková, že Marketa Lazarová v první polovině roku 1967 ještě stále procházela dodatečnými úpravami a tedy nebylo jisté, zda se na festival vůbec stihne dostat včas. Na festival se film poprvé dostal až v roce 1968. Mar del Plata, nejvýznamnější filmový festival v Jižní Americe, uvedl Marketu Lazarovou ve verzi okleštěné o choulostivé záběry z Rajské sonáty. I tak šlo ale o úspěch a snímek získal Zvláštní cenu poroty Malý kondor udělovanou dílům mimořádných uměleckých kvalit.

Bohužel, normalizace odstartovaná násilným potlačením pražského jara v roce 1968 byla předzvěstí velkých restrikcí dotýkajících se nejen svobody vyjadřování, ale i útlumu naší kultury jako takové. Normalizace rovněž stála i za definitivním zánikem hnutí československé nové vlny. Vliv nelehké doby sice Marketu Lazarovou nijak neperzekuoval (natož, aby ji zavřel do trezoru), ale v divoké bouři změn bylo její jedinečné kouzlo jaksi zadušeno. Neznalost novely Vladislava Vančury, nelehká stravitelnost Vláčilových vyjadřovacích způsobů a neatraktivnost látky stály za rozporuplnými zahraničními recenzemi pohybujícími se v rovinách absolutního nadšení i nesmlouvavého zatracení. Svět navíc upínal zrak k politicko-společenským třenicím, jež otřásaly naší zemí, a právě v nich se vrcholné dílo Františka Vláčila zcela ztratilo. Síla Markety Lazarové projevila svou moc až v devadesátých letech, kdy byla obnovena její premiéra, dostala se opět za do širokého povědomí a díky zahraničním filmovým badatelům a cinefilům získala auru ztraceného klenotu, jenž patří po právu mezi nejlepší historické filmy všech dob. Vítězství ankety o nejlepší československý film berme především jako zaslouženou satisfakci.

Doteky minulosti

Oficiální zdroje tvrdí, že František Vláčil mezi tvůrce nové vlny vlastně ani nepatří. Ano, byl výrazně starší než klasičtí zástupci typu Věry Chytilové, Miloše Formana, Jiřího Menzela nebo Jaroslava Papouška a jeho tvorba se neopírala o neotřelá témata, hořkou ironii, kritiku společnosti, naivitu a trapné situace příznačné pro nevycválané mladí, jež se dříve či později srazí s tvrdou realitou. Já však naopak tvrdím, že součástí tohoto po umělecké stránce svobodomyslného hnutí lemujícího počátek a konec let šedesátých patří mimo jiné i kreativita a nevšední filmové postupy. V tomto ohledu patří Vláčil naopak mezi ta nejvýraznější jména nové vlny, bez ohledu na to, co jiné chytré hlavy tvrdí. Počáteční nejistota Markety, jež skrze intenzivní vášeň prochází proměnou, aby v závěru připomínala zhmotněnou vzdorovitost a nezávislost hrdě kráčející drsnou krajinou, navíc ukazuje i myšlenkovou nadstavbu filmu. A právě myšlenkový přesah byl rovněž jedním z aspektů, tolik typických pro řadu děl nové vlny.  

Marketa Lazarová představovala pro Františka Vláčila umělecký vrchol. Zároveň film můžeme vnímat jako vypálený avantgardní šíp, který tvrdě proniká do žánru historického filmu a v jistém směru redefinuje jeho podstatu. Historicky založené zmínky jako Zrození národa (1915), Napoleon (1927) nebo Ivan Hrozný (1945) důsledně pracovaly s motivy národní hrdosti a držely se romantických předobrazů, jež z různorodých historických období odstraňovaly prvek autenticity. Kritický pohled a moderní postupy začali do svých filmů vkládat až pováleční režiséři, jakými byli Akira Kurosawa, Ingmar Bergman, Luchino Visconti či Stanley Kubrick, jehož ironicky rozšklebená freska Barry Lyndon (1975) patří mezi nejlepší zástupce historického žánru. Středověkem nasáklá Marketa Lazarová se od ostatních odlišuje perfektním vyvážením mezi souvislým vyprávěním obohaceným o duchovní symbolismus a Vláčilovou touhou experimentovat s možnostmi filmového média. Výsledným produktem je bohatě prostřená hodovní tabule, která kromě vizuálního potěšení nabízí i vydatnou porci duševní stravy. Zhruba takový požitek vám nabízí František Vláčil. Kunsthistorik s nadáním točit skrytou architekturu lidských vztahů.